RECENZE: Elvis Costello zalévá barokně košatý hudební strom

Britskému skladateli a zpěvákovi Elvisi Costellovi se dostalo cti objevit se v jedné epizodě seriálu Simpsonovi. Společnost mu dělali Mick Jagger, Keith Richards, Brian Setzer, Lenny Kravitz a samozřejmě Homer Simpson, Otto, šerif Wiggum a další. Šlo o díl, kde rodina Simpsonova vyšle Homera na rock and rollový tábor, aby si alespoň na pár dní odpočinul od rodiny.

Elvis Costello nabízí baskytaru a hádá se Homerem, který se stůj co stůj dožaduje kytary. Tedy ostrých a vysokých tónů, zatímco Elvis Costello jde po rytmické sekci, hlubším ponoru do hudby. V případě alba Hey Clockface to sedí naprosto dokonale.

Tohle totiž není rock and roll, ale pečlivá práce s písňovou strukturou a pohrávání si s žánry. Rozjitřená balada The Whirlwind sousedí se zemitou, rytmickou skladbou Hetty O’Hara Confidential. Páteř desky tvoří pečlivě prokomponované písničky jako They’re Not Laughing At Me Now nebo Newspaper Lane, v nichž se mísí hned několik stylů a přístupů k hudbě.

Je to košatý tvar, barokní pop, postavený na atmosféře a Costellově sugestivním přednesu. Při poslechu zmíněné Newspaper Lane se cítíte jako v kulisách filmu Davida Lynche. A když se rozeznějí první tóny baladické The Whirlwind, lze se jen těžko ubránit dojetí.

Costello je na tomto albu nejsilnější právě v poklidných písničkách, postavených na atmosféře a decentním hudebním doprovodu. Dechy jsou na normálních okolností v rockové muzice něčím spíše zapovězeným, ale použijí-li se tak, jako v případě The Last Confession Of Vivian Whip, vše sedí naprosto perfektně.

Jako bychom se ocitli na divadelním představení o jednom člověku. Židle, ztemnělé kulisy, boďák a pod ním hlas. What Is That I Need That I Already Have?, ptá se Elvis Costello v jedné z nejpovedenějších písniček desky. V ní si saháme na samotný tep alba, vnímáme každé nadechnutí, jsme jakoby přímo ve studiu.

A ještě hlouběji se noříme v Radio Is Everything. Zpěv? Ne, spíš vyprávění, jako kdybychom poslouchali Lou Reeda. Vnímáme každé slovo, každou slabiku desky. Vracíme se do doby, kdy i v populární muzice šlo o prožitek.

Těžko při poslechu dýchat, atmosféra a aranžmá odkazuje někam k hudebnímu doprovodu filmu Martina Scorseseho Zuřící býk. A následující I Can’t Say Her Name je ragtime jak vystřižený z učebnice. V báru houstne dým, Josef Škvorecký sepisuje doprovodné slovo, Danny Smiřický si dělá zálusk na další krásnou dívku a Elvis Costello se pozvolna loučí.

Hey Clockface 75 % Elvis Costello

Album doznívá nádhernou Byline, kterou se opravdu nesluší nijak pitvat nebo komentovat. Tohle je prostě ryzí záležitost. Producenti romantických komedií, hledáte-li doprovod k závěrečným scénám vašich filmů, nic lepšího než tohle momentálně nenajdete. Máte v ní radost, smutek i prožitek.

Po jejím doznění nezbývá než si celé album pustit znovu a uvědomit si, že podobné desky už dnes vznikají jen zřídka. Nejde jen o shluk písniček, ale o promyšlený tvar, který nestojí na dvou, třech hitech, ale dává smysl jedině jako celek. Silných melodií je to dost, viz třeba No Flag, což je ukázkový indie rock. Za melodickou linku v refrénu by lecjaká začínající parta dala ruku do ohně, nemluvě o jedinečně vystavěných slokách. A podobných lahůdek je plné album.