Intimní, křehké, divoké a rockově zlobivé. I takové umějí být alternativní umělkyně známé pod jménem Tara Fuki. Jejich tvorba je respektovaná, posluchačsky možná náročnější, přesto podmanivá.

Největším překvapením na novince "Motyle" jsou české texty - na albu jich je neobvykle hned několik. Koexistence vedle polštiny je ovšem natolik přirozená a logická, že je výsledné mísení obou slovanských jazyků naopak osvěžující, nikoliv rušivé.

Nahrávka je půvabným záznamem křehkého splynutí dvou provázaných nástrojů a omamných vokálů obou protagonistek. Od úvodní "Kdyby" přes zemitou "Z wietrem" až po závěrečnou melancholii v "Samote" se posluchač nese na lehkých tónech a zvukomalebných konstrukcích skvělých architektek. Jejich práce se skladbou je zkrátka obdivuhodná.

Další překvapivou novotou je angažování bubeníka Miloše Dvořáčka. Ten se své role ujal s patřičnou citlivostí a obávaná demolice křehkých skeletů z violoncell se nestala. Naopak dokázal obvyklou rytmiku dua umně nahradit, a posílit tak celek.

Název desky "Motyle", jak bystrý čtenář tuší, znamená v češtině motýli. Pojmenování je to naprosto příhodné. Hudba Tara Fuki je podobně krásná. Křehká, barevná, přirozená a jen tak si plyne vzduchem, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.