Ještě než došlo na headlinery večera, dostaly prostor předkapely. Původně avizovaní Švédi Humanity’s Last Breath nedorazili - což je škoda, neboť jejich deska "Välde" patří k tomu nejlepšímu, co letos v ranku komplikovaného metalu vzniklo - a nahradila je ukrajinská akvizice Space of Variations. S nadšením zahraný houpavý metalcore se dvěma vokalisty sice nijak nepřekvapil, ale bavil velmi slušně.

To druzí v pořadí Francouzi Hypno5e to vzali z úplně jiné strany. Progmetalové složitosti, dynamicky se střídající jemné pasáže a nekompromisně válcující riffové nálože stvořily velice chutný mix, který místy nezapřel ani jejich krajany Gojira, zvláště v momentech, kdy došlo na ustřelující kytary. Pro mě osobně objev, který naživo přesvědčil a zaslouží si hlubšího průzkumu.

Jinjer v současnosti platí za jedno z nejvýraznějších jmen, které může metalová moderna nabídnout. A samozřejmě mají také neoddiskutovatelný trumf v rukou - frontwoman Teťanu Šmajljuk. Na jeviště v Roxy, které bylo v pozadí doplněné o tři LED panely s náladotvornými projekcemi, vlétla tentokrát v podobě gothicrockové divoženky v dlouhém tmavém kabátě a natěšené obecenstvo měla prakticky hned na lopatkách. Sevřenější klubový prostor se soustředěným (a hlavně připraveným) publikem je pro ni ideálním prostředím, daleko lepším než velká festivalová pódia. Jakkoliv byli Jinjer na Brutal Assaultu pár let zpátky výborní, ta energie se tehdy v pozdním odpoledni trochu rozptylovala. Tady mohli rovnou pálit ostrými, hrát pro ty své.

Jejich současná zvuková podoba, notně opřená o stále čerstvou desku "Wallflowers", jako by se nacházela někde mezi oběma předskokany. Stále je jasně přítomen základ v podobě chytlavého melodického metalcoru, ve výraznější míře přibyly nátlakové technické pasáže a směřování do progresivnějších vod. A to je vždycky radost slyšet, když se chce kapela posouvat, navíc natolik dobře jako tahle parta. Hladké přechody od hrubého, mužného growlu k melodickým čistým pasážím zvládá Šmajljuk lusknutím prstu a ještě u toho stíhá bez problémů opanovat pódium.

K notně vyhajpovaným fenoménům bývám skeptický, "Pisces", song, který Jinjer proslavil, mě nebaví (a v Praze na něj ani nedošlo) - ale jejich klubový koncert mě dostal. Byla to hodina a půl neskutečné energie, která takřka sršela oběma směry.