Wow! To byl večer! To byla show! Hlasivky vykřičené, tričko propocené. A co teď? Vyždímat tričko, nabít baterky a ideálně si to dát ještě celé znovu. To bylo něco tak úžasného! A nemůže za to pouze hlavní hvězda, ale i předkapela. Krátký koncert převážně ženské formace Dead Sara naprosto zboural všechny představy o tom, jakou kvalitu lze obecně očekávat od zahraničních předskokanů zahraničních skupin, které běžně v Lucerna Music Baru hrají. Už dávno to nejsou žádní začátečníci a citát Davea Grohla, který je označil za budoucí největší band světa, už je taky docela vousatý.

Dead Sara je zavedená kapela a bylo to poznat. Na musicserveru jsme o ní básnili už vícekrát, pozorní čtenáři proto o její existenci už vědí nějaký ten pátek. Že by se ale parta z Los Angeles, která pořád ještě tak docela neprorazila, podívala někdy do České republiky, bylo dlouho vlhkým snem zdejších příznivců. A ono jo.

A co je ještě lepší, její členové naplno ukázali, že za nimi nejsou žádné efekty a propracovaná produkce, ale že jsou přesně tak nasraní a syroví jako na deskách. Zpěvačka Emily Armstrong sice slavila předchozí večer narozeniny a od českých fanoušků dostala pár drobností, to ale neznamená, že by nějak vyměkla. Od začátku to do lidí všichni pumpovali naplno.

Kdo fanouškem nebyl už dříve, musel se jím nutně stát nejpozději u vynikajícího singlu "Mona Lisa", který je plný nápadů. Nabroušená muzika, punková neurvalost a absolutní ignorace jakýchkoliv módních trendů. Že se tohle nosilo v devadesátkách? A co jako? Polib mi pr*el!

Nic není důležitějšího než upřímný prožitek a dobrá písnička. A Emily to věděla. Staré fanoušky potěšila a nové si získala, když z klobouku vytáhla "Mr. Mr." následující hned po houpavé "Hypnotic". Dvě naprosto odlišné skladby, které by klidně mohly být od dvou různých skupin. Nikdo přitom nevěděl, co přijde příště, protože DS na každém koncertě hraje jiný mix písniček.

Zůstává jen jedna jistota. Největší hit "Weatherman". Song, který je udělal a díky kterému je v "Burnout: Paradise" v roce 2008 objevil i pisatel těchto řádků. Zazněl ale například i ve hrách "SSX", "Need For Speed: Most Wanted" nebo "NHL", zkrátka skoro ve všem, za čím stojí vydavatel EA. Zaprodání se nejnenáviděnější firmě světa ale zafungovalo a i díky tomu jsme jako album týdne mohli loni ocenit už jejich třetí studiovku.

Frontwoman dobře věděla, že na tuhle písničku čekají úplně všichni, takže svým nejvěrnějším ji zakřičela přímo do obličeje. Taky u toho skákala z bicích. Prostě blázinec. A neskutečně silný zážitek, kterému chybělo jen jedno - delší stopáž. Dead Sara tady hráli poprvé a nesmí to být naposled. Prostě nesmí. Mají toho ještě tolik co ukázat. Samostatný a plnohodnotný koncert prostě musí přijít. Už tohle bylo kulervoucí. Ale oni umějí i víc a my to chceme vidět. Snad si to nejen pořadatelé z D Smack U Promotion přečtou.

Rozehřívat už nebylo potřeba, v kotli to vřelo. Přesto když se měla na pódiu ukázat hlavní hvězda, začala k tomu hrát "We Are Family" od Sister Sledge. Diskotékový rytmus a sborový refrén tak doprovázel Eagles Of Death Metal na scénu a zejména Jesse Hughes si to velmi užíval. Hned ze startu tak nasadil své typické tanečky a až do konce vystoupení se jich nezbavil. Kníratý frontman totiž dobře ví, že pokud se samotným hraním nebaví kapela na pódiu, nebaví se ani ti pod ním.

Nakažlivý optimismus a radost ze vzájemného setkání po pandemické pauze tak okamžitě vytvořily srdnatou atmosféru. Nepřekvapilo to ale nikoho. Vždyť o zpěvákově neobyčejně euforickém vystupování píše dokonce i Wikipedie. A tak jen odložil klobouk, olíznul prsty, zarovnal vous a hrábl do strun. A pak ještě mnohokrát.

Jestli se o někom dá říct, že je cool, tak je to právě Jesse Hughes a jeho band. Stylový šatník, hrubozrnné riffy a úvodní "I Only Want You", u které už chyběl jenom ten Harley a dálnice před vámi. Kytary (a že jich bylo!) bzučely jako roj sršňů, když EODM spustili "Silverlake (K.S.O.F.M.)". Pozornost publika se nestíhala přesouvat od tančícího Jesseho k nové basistce Jennie Vee, která jako svůj koncertní outfit zvolila image podobající se Harley Quinn. O slovo se v "Now I’m A Fool" přihlásil i kytarista Josh Jové, kterého za jeho výkon v sólech ocenil i principál.

"Nikdy nikoho nemilujte jen napůl," vzkázal, když se chystal na hitovku "I Love You All The Time" jen chvíli potom, co nechal celý klub zazpívat "Happy Birthday" a ještě jednou zpěvačku z Dead Sara pozval na pódium. Na kořeny rockové hudby následně zavzpomínal pomocí Davida Bowieho a překvapivě i Elvise Presleyho, jehož baladu "Can’t Help Falling In Love" si dal v akustickém podání a zcela proměnil náladu nabuzených návštěvníků.

To ale nemuselo dlouho otálet, protože jen co ukázal kytaristovi, jak se mu z přízně diváků postavily chlupy na ruce, vydal se následně s kytarou až na balkón. A za drobné asistence basistky hrající úryvek Lemmyho "Ace Of Spades" brilantní koncert ukončil. Pokud jste v poslední době potřebovali vystřelit z papučí a po dlouhé době cítit, že žijete, měli jste být tady. Fenomenální večer.

Je to neskutečné. Není to tak dávno, co řada z nás koukala na dokument o teroristickém útoku v pařížském klubu Bataclan, a byl to právě Jesse, komu se po tváři valily slzy jako hrachy, když popisoval, jak se kolem něj střílelo po jeho fanoušcích. Jak s takovou tragédií za sebou je schopen znovu a znovu vylézt na stage a vydávat ze sebe tak neuvěřitelné množství pozitivní energie, se vymyká lidskému chápání. Ten boj, který musí sám se sebou svádět pokaždé, když se chystá vyběhnout ty schody k pódiu. "Show must go on" v plné nahotě. Nikdo z nás si nedokáže představit, jak mu u toho asi je. A on ty schody stejně zase znovu vyjde a odehraje pravou rock’n’rollovou smršť jako král. Vypsaná fiXa to zpívá správně: "Hrdinové nekecaj a jdou do tmy". A Jesse Hughes hrdina je.