Po třech letech se do Brna vrátila kanadská rocková kapela Three Days Grace. Zatímco posledně šlo o speciální komorní vystoupení na nádvoří hradu Špilberk, tentokrát už to opět byla tradiční halová záležitost.

Místo konání v hale Vodova bylo kapacitně zvoleno tak akorát s přihlédnutím k faktu, že dnes (ve středu) formace ještě zahraje v podobně dimenzované Malé sportovní hale v Praze, a její tuzemští příznivci se tak rozdělili na dva pomyslné tábory.

Vše odstartovali před osmou hodinou 10 Years z amerického Tennessee a byl to velmi dobře zvolený support. Tahle parta totiž dělá velmi podobný postgrunge/alternative metal jako právě hlavní hvězda večera nebo třeba Breaking Benjamin. Jen prostě nemá na svém kontě tolik hitů, a proto je to - sportovní terminologií - takový B tým k výše zmíněným jménům.

Přesto si ale s kapelou notoval celý kotel a bylo vidět, že je to ta stejná fanouškovská základna. Výborné spojení melodií s tvrdými riffy. Zaujal i frontman, který vylezl během show na boční konstrukci pódia a zpíval z ní, a především velmi intimní, skoro až post rockový cover "Heart-Shaped Box" od Nirvany. Dobře odvedená práce.

Three Days Grace jsou formace, která přežila svou smrt v podobě odchodu nezaměnitelného hlasu zpěváka Adama Gontiera (dnes Saint Asonia). Přesto se jí na rozdíl od takové Sepultury podařilo udržet si přibližně stejnou popularitu, a éry s oběma vokalisty lze dnes považovat za rovnocenné.

Skupina byla výborně naladěná, nešetřila vtípky a dala publiku přesně to, co chtělo. Melodické a přitom energické hity, kde možná překvapivě stále převládala tvorba z prvních třech desek ještě s Gontierem. Zazněly ale i tři novinky z letošní desky "Explosion".

Adamův expresivní rockový chraplák je sice nenahraditelný, ale Matthew Walst má zase větší rozsah hlavně ve výškách, a muzikantům se tak s jeho příchodem otevřely větší možnosti. Uprostřed show byl prostor i pro akustický miniset s pianem. Podobně jako na jejich pražské show před čtyřmi lety.

Přiznám se, že Three Days Grace jsou takové moje guilty pleasure. Ano, ty písničky jsou v podstatě hodně jednoduché, o třech minutách stopáže, ale mají cit pro dobrou melodii. Dodnes nechápu, proč nemají stejný úspěch jako jejich podstatně méně talentovaní a žánrově spříznění krajané Nickelback.

V rámci žánru komerčního rocku patří tohle uskupení mezi to inteligentnější, oslovuje více generací a určitě by si zasloužilo hrát ve větších halách. Přesto to byl dobrý večer, poctivý koncert. Vlastně všechno bylo tak, jak mělo být. Tak zase příště.