RECENZE: Kapela Pantera v Praze předvedla unavený revival sebe sama

Že se metalová bestie Pantera, která ocelově tvrdými alby Cowboys From Hell, Vulgar Display Of Power a Far Beyond Driven prakticky celou polovinu 90. let diktovala, jak se má hrát moderní zatěžkaný metal bez zapařeného pozadí z upnutých kožených kalhot, už nikdy nepředstaví tak, jak ji fanoušci tvrdého kovu milovali, bylo definitivně jasné v roce 2018, kdy čtrnáct let po násilné smrti kytaristy Dimebaga Darrella zemřel i jeho bratr, bubeník Vinnie Paul.

V té době už Pantera několik let neexistovala a všem muselo být jasné, že to tak i zůstane. Nikdy ovšem neříkej nikdy. Zpěvák Phil Anselmo a baskytarista Rex Brown k sobě povolali náhradníky se značným renomé – kytaristu Zakka Wyldea objevil samotný Ozzy Osbourne a bubeník Charlie Benante je nejen rytmickou páteří ale také skladatelským mozkem thrashmetalových Anthrax – a vyrazili na turné. Vzdát čest bratrům Abbottovým a povolat zpět kovboje z pekla.

Jak ale potvrdil pražský koncert, chemie je pryč a ta stará rozzuřená Pantera bohužel také. Z nebezpečné šelmy s krví podlitýma očima je dnes přítulné domácí zvířátko. Což o to, oba náhradníci dělali, co mohli. Jen bloud by ostatně očekával, že Zakk Wylde nezvládne zahrát Dimebagovy řezavé riffy nebo že Charlie Benante neudrží rytmus. Ale znělo to příliš mechanicky, bez duše a zanícení. Ocelové střepiny, které ze skladeb Pantery kdysi odletovaly a zasekávaly se pod kůži, kdosi smetl na úhlednou hromádku a vysypal do koše.

Od prvních tónů A New Level v tom byla křeč. Pamětník si to chtěl užít, ale zkrátka nemohl, nešlo to. Ani když kapela pálila municí jako Mouth For War, Strenght Beyond Strenght nebo ve studiové verzi zničující Becoming. Všem asi bylo jasné, že Phil Anselmo nebude na pódiu řádit jako kdysi, ale toto byl opravdu jen chabý a unavený odstín někdejšího monstra.

Pantera 50 % O2 arena, Praha 12. června 2023

Včetně toho, že v zahuhlaném a nepřehledném zvuku se, alespoň zprvu, jeho zpěv ztrácel. Opakující se průpovídky typu „ujišťuju vás, že následující song jste všichni slyšeli aspoň tisíckrát“ jen potvrzovaly dojem odtažitého revivalu sebe sama.

Ani hořící ohně nemohly rozehřát ledově chladnou atmosféru. Emočně nejsilnější okamžik byl, když se rozezněla reprodukovaná balada Cemetery Gates, následovaná decentně zahranou předělávkou Planet Caravan od Black Sabbath, v rámci níž došlo na vzpomínkové okénko na Dimebaga a Vinnieho.

Jenže i to „nové“ Panteře poskytlo tak trochu medvědí službu. Při úryvcích z klipů a živých vystoupení se záběry na bubnujícího Vinnieho Paula si zkrátka nešlo nevzpomenout na to, jak na sebe bratři slyšeli, jak se Dimebagova kytara kongeniálně doplňovala s Vinnieho bicími a jak, když se prvně jmenovaný pustil do sóla, dokázal druhý jmenovaný svou hrou kytaru prakticky plnohodnotně nahradit rytmickými vyhrávkami.

Ne všechno je třeba se snažit za každou cenu křísit a obnovovat. Lákadlo vidět po mnoha letech opět Panteru živě bylo silné, O2 arena byla ostatně zaplněná úctyhodně, ale ani to nemůže zakrýt rozpaky, které koncert vyvolal. Ne, tohle nostalgické vzpomínání na doby minulé druhdy nekompromisní kapele ani trochu neslušelo.